• 1148

    počet videní

  • Nevhodný obsah

Peter Nôta

Welcome to my world

Jiří Svoboda: HOŘE Z ROZUMU

HOŘE Z ROZUMU
O virologii vím jen to, že virus byl objeven na konci 19. století. O ekonomii, že se považuje za vědu, byť žádná z jejích predikcí se neukazuje jako obecně platná. Abych se vyjádřil k současné koronavirové epidemii, jsem byl požádán redakcí (Literárních novin). A tak jsem se rozhodl napsat drobný text o věcech, o kterých čím dál častěji ve volných chvílích na horizontu svého času, který se nachyluje, uvažuji. S koronavirem souvisí zdánlivě velmi volně. Je spíše o „hoři z rozumu“.
Zhruba polovinu života jsem bez protestů přijímal jako axiom, že ROZUM a jeho zplozenec POKROK jsou entity nesporné, pozitivní, vedoucí člověka ke zcela logickému „konci dějin“. Axiomy existují mimo nás a jsou nezpochybnitelné. Až jednoho dne jsem si uvědomil, že pro můj pobyt na zemi jsou bezvýznamné teorie Galilea a Koperníka. Že působivost a krása světa spočívá v očekávání, že slunce vyjde na východě, že během dne ten zlatý vůz stoupá po nebesích a zapadá na západě. Je to nezapomenutelný prožitek. Ono proximální poznání, řečeno s D. Cambellem. 
A dnes už vím, že druhou polovinu života si vybavím daleko spíše rozkoš vonící letní louky a noční nebeské klenby poseté mihotavými světly, než spor o počátek vesmíru. Světoznámý fyzik Stephen Hawking nám prý přiblížil vesmír. Mně ne. Nevidím „černé díry“ a nerozumím „Stručné historii času“. Mnou prožívaný čas má jiné trvání v čekárně u zubaře a jiné při pohledu do nehmotné klenby katedrály sv. Víta, stvořené Parléřem. 
Je-li Bůh, ať ho nazýváme jakkoli, vnímáme jeho přítomnost pohledem na nebeskou báň, na rozkvetlou sakuru, na sojku, která mi občas usedá na zábradlí balkonu. Mé vnímání mají prý na svědomí neurony a jejich synapse. Ale mé radosti, mé smutky, mé deprese, mé vědomí sebe sama sídlí v čemsi nepopsatelném, neuchopitelném. A slovo duše mi připadá daleko přiléhavější, než „…dlouhé výběžky vedoucí vzruchy od těla neuronu (na další neuron nebo efektor), tedy eferentně...“ (učebnice fyziologie).
„S rozvojem vědy získával člověk moderní doby víc a víc vědomostí o hmotném světě – jak, co se týká jeho šíře (vesmír), tak směrem do hloubky (atomové jádro). Moderní věda zkoumá od 19. století také psychiku člověka, stav jeho duše“ (píše E. Hájková). Přesto si myslím, že i pro život člověka, bádajícího do šíře i hloubky, platí daleko podstatněji věta G. K. Chestertona: „Mezi okem a srdcem existuje cesta, která nevede přes rozum...“. 
Slyšel jsem, že existuje teorie vyzařování černého tělesa, teorie neurčitosti, obecná teorie relativity atd. A přece víc pro to, že žiji, že prožívám svět kolem sebe i sebe samého, znamená vůně heřmánku, rozetřeného mezi prsty. Přestal jsem přijímat axiom, že ROZUM a POKROK jsou entity nesporné a pozitivní. Hmotný svět prý někteří poznali do hloubky atomového jádra – bomba svržená na Hirošimu zabila v jediném okamžiku 80 tisíc lidí. „Malý krok pro člověka, velký skok pro lidstvo...“, řekl N. Armstrong. Raketu Saturn V zkonstruoval von Braun, konstruktér nacistické rakety V2, která zabila podle odhadů 7 000 lidí. 
Člověk, řečeno biblickým přirovnáním, okusil chuť jablka poznání, vzpírá se přírodním zákonům ve slepé pyšné víře, že může, cokoliv se mu zlíbí. Pateticky řečeno: že pro své pohodlí může katedrálu nahradit supermarketem. Současné „hoře z rozumu“ se projevuje zmatením jazyků – mluvíme jednou řečí a tak často se neposloucháme. Jeden druhému nerozumíme.  
Z té duše souhlasím s americkou spisovatelkou Julií Kagawa: „Jak města rostou a technický pokrok si přivlastňuje svět, víra a představivost se ztrácejí a blednou, a stejně tak i my.“ I když vím, že „Walden aneb Život v lesích“ (H. D. Thoreau) je pro mne dnes už neuskutečnitelnou cestou, s hlubokou nostalgií v té knize listuji. 

O virologii vím jen to, že virus byl objeven na konci 19. století. O ekonomii, že se považuje za vědu, byť žádná z jejích predikcí se neukazuje jako obecně platná. Abych se vyjádřil k současné koronavirové epidemii, jsem byl požádán redakcí (Literárních novin). A tak jsem se rozhodl napsat drobný text o věcech, o kterých čím dál častěji ve volných chvílích na horizontu svého času, který se nachyluje, uvažuji. S koronavirem souvisí zdánlivě velmi volně. Je spíše o „hoři z rozumu“.
Zhruba polovinu života jsem bez protestů přijímal jako axiom, že ROZUM a jeho zplozenec POKROK jsou entity nesporné, pozitivní, vedoucí člověka ke zcela logickému „konci dějin“. Axiomy existují mimo nás a jsou nezpochybnitelné. Až jednoho dne jsem si uvědomil, že pro můj pobyt na zemi jsou bezvýznamné teorie Galilea a Koperníka. Že působivost a krása světa spočívá v očekávání, že slunce vyjde na východě, že během dne ten zlatý vůz stoupá po nebesích a zapadá na západě. Je to nezapomenutelný prožitek. Ono proximální poznání, řečeno s D. Cambellem. 
A dnes už vím, že druhou polovinu života si vybavím daleko spíše rozkoš vonící letní louky a noční nebeské klenby poseté mihotavými světly, než spor o počátek vesmíru. Světoznámý fyzik Stephen Hawking nám prý přiblížil vesmír. Mně ne. Nevidím „černé díry“ a nerozumím „Stručné historii času“. Mnou prožívaný čas má jiné trvání v čekárně u zubaře a jiné při pohledu do nehmotné klenby katedrály sv. Víta, stvořené Parléřem. 
Je-li Bůh, ať ho nazýváme jakkoli, vnímáme jeho přítomnost pohledem na nebeskou báň, na rozkvetlou sakuru, na sojku, která mi občas usedá na zábradlí balkonu. Mé vnímání mají prý na svědomí neurony a jejich synapse. Ale mé radosti, mé smutky, mé deprese, mé vědomí sebe sama sídlí v čemsi nepopsatelném, neuchopitelném. A slovo duše mi připadá daleko přiléhavější, než „…dlouhé výběžky vedoucí vzruchy od těla neuronu (na další neuron nebo efektor), tedy eferentně...“ (učebnice fyziologie).
„S rozvojem vědy získával člověk moderní doby víc a víc vědomostí o hmotném světě – jak, co se týká jeho šíře (vesmír), tak směrem do hloubky (atomové jádro). Moderní věda zkoumá od 19. století také psychiku člověka, stav jeho duše“ (píše E. Hájková). Přesto si myslím, že i pro život člověka, bádajícího do šíře i hloubky, platí daleko podstatněji věta G. K. Chestertona: „Mezi okem a srdcem existuje cesta, která nevede přes rozum...“. 
Slyšel jsem, že existuje teorie vyzařování černého tělesa, teorie neurčitosti, obecná teorie relativity atd. A přece víc pro to, že žiji, že prožívám svět kolem sebe i sebe samého, znamená vůně heřmánku, rozetřeného mezi prsty. Přestal jsem přijímat axiom, že ROZUM a POKROK jsou entity nesporné a pozitivní. Hmotný svět prý někteří poznali do hloubky atomového jádra – bomba svržená na Hirošimu zabila v jediném okamži-ku 80 tisíc lidí. „Malý krok pro člověka, velký skok pro lidstvo...“, řekl N. Armstrong. Raketu Saturn V zkonstruoval von Braun, konstruktér nacistické rakety V2, která zabila podle odhadů 7 000 lidí. 
Člověk, řečeno biblickým přirovnáním, okusil chuť jablka poznání, vzpírá se přírodním zákonům ve slepé pyšné víře, že může, cokoliv se mu zlíbí. Pateticky řečeno: že pro své pohodlí může katedrálu nahradit supermarketem. Současné „hoře z rozumu“ se projevuje zmatením jazyků – mluvíme jednou řečí a tak často se neposloucháme. Jeden druhému nerozumíme.  
Z té duše souhlasím s americkou spisovatelkou Julií Kagawa: „Jak města rostou a technický pokrok si přivlastňuje svět, víra a představivost se ztrácejí a blednou, a stejně tak i my.“ I když vím, že „Walden aneb Život v lesích“ (H. D. Thoreau) je pro mne dnes už neuskutečnitelnou cestou, s hlubokou nostalgií v té knize listuji.

Komentáre (0)

Najobľúbenejšie komentáre